DUBROVNÍK

Vrátila jsem se (už skoro před týdnem) z dalekého (na cestu autem) Dubrovníku. Tisíc čtyři sta fotek nešlo úplně snadno a rychle zpracovat, proto ta týdenní prodleva.
Nespálila jsem se (snad kromě pěšinky ve vlasech), ani neopálila, ale alespoň si přivezla dalších padesát pih na nose a spoustu vzpomínek na rušné město.
Ty polední vypadají, i když prý tehdy byla větší "zima" než v ČR, asi takhle: kámen, schody, kámen, schody, kámen... Ranní jsou trochu zajímavější - pohled z městských hradeb na zatím nepřeplněnou hlavní ulici (Stradun), cihlové střechy různých tvarů a odstínů, širé moře a ostrov Lokrum. A také objevování světlých postranních uliček bez turistů. Večerní jsou nejkýčovitější nejromantičtější - procházka kolem měkce osvětlené maríny a vyhlídka vedle lanovky na staré město pod narůžovělou oblohou.    
Samozřejmě, že i Dubrovník má své "mouchy" - předraženost všeho, znečištění, málo pláží - ale myslím, že už i tak (s následujícími fotkami) přesahuji rozumnou délku článku, tak vám nebudu kazit dojem.

příjezd

snová terasa

hřbitovní art

zlatý řez

z druhé strany...